Logo

Knihy plné emocí

Rozhovor s Kathryn Hughesovou o její nové knize Poslední slib

20.2.2022
Rozhovor s Kathryn Hughesovou o její nové knize Poslední slib

Po úspěších svých prvních tří románů s názvy Dopis, Klíč a Tajemství, kde kromě propletených linií milostného příběhu a odhalování starých tajemství otevírala i společenská témata s feministickým přesahem, zasadila Kathryn Hughesová svou čtvrtou knihu Poslední slib nejen do pošmourné Británie, ale i do slunného Španělska.

Inspirací jí tentokrát byla skutKathryn Hughesováečná místa, ať už vesnice mimo hlavní turistické trasy, tak i klášter, který má v rozuzlení velké záhady klíčovou roli. Hlavní hrdinka Tara se totiž až do tohoto kláštera musí vypravit, aby zjistila, co se před čtyřiceti lety stalo její matce. Odpovědi ve dvou časových rovinách a na více místech Evropy hledá spolu se čtenáři Kathryn Hughesová ve své novince s názvem Poslední slib, kde zároveň ukazuje, jak je důležité nikdy se nevzdávat. Šťastné konce na vás čekají i tehdy, kdy už sami ani nedoufáte.

Kathryn, řekněte nám něco o sobě a svých začátcích.

Narodila jsem se v roce 1964 v Altrinchamu v Cheshirském hrabství, asi patnáct kilometrů od Manchesteru. Jsem starší ze dvou dcer a žiji na severovýchodě celý život. Moje romány Dopis, Klíč, Tajemství a Poslední slib jsou všechny situovány do Manchesteru jednoduše proto, že toto město je mým domovem a všichni spisovatelé jsou povzbuzováni, aby „psali o tom, co znají“. Asi to nevidím objektivně, ale Manchester je nádherné město, kde žijí mimořádně přátelští a zábavní lidé, a dokonce už jako děti jsme rádi jezdili vlakem do „města“, jak jsme tomu říkali.

V roce 1980 jsem dokončila střední školu a neměla jsem tušení, co budu dělat dál. Když jsem se vrátila z třítýdenního pobytu ve Francii, kde jsem byla se svou rodinou, zjistila jsem, že má nejlepší kamarádka se zapsala na obchodní akademii pro budoucí sekretářky. Vzhledem k tomu, že jsem neměla žádný plán, kam jít dál studovat nebo pracovat, napadlo mě, že bych to také mohla zkusit. Přestože o tom dnes mé děti mluví jako o „škole psaní na stroji“, bylo to skutečně velmi intenzivní studium, které mi umožnilo získat certifikát Londýnské obchodní komory. To, že jsem se také naučila těsnopis a psaní na stroji všemi deseti fenomenální rychlostí, mi bylo velice ku prospěchu v mé nové profesi spisovatelky.

Prvním románem, který vám vyšel a který sklidil mezinárodní úspěch, byl Dopis.

Vždycky jsem ráda psala krátké povídky a vymýšlela si příběhy, ale v žádném případě nejsem příliš plodnou autorkou a nemám za sebou bohatý katalog prací jako někteří jiní spisovatelé. Chtěla jsem už dávno napsat román a poprvé mě napadlo napsat Dopis v roce 2007. Celé to vzešlo z myšlenky, že někdo najde neotevřený dopis a zajímá ho, co se v něm píše. Ale kdo dotyční lidé byli a co stálo v dopise, jsem netušila. Nicméně semínko bylo zasazeno a na mně bylo jen, abych se o něj dobře starala. Ten, kdo řekl, že napsat knihu je jako naplnit bazén vodou pomocí injekční stříkačky, vůbec nepřeháněl. Trvalo tři roky, než jsem ji dokončila, ale na svou obranu musím říct, že jsem v té době ještě pracovala, vychovávala děti a zdokonalovala se v umění prokrastinace!

Co bylo vaší inspirací pro Klíč?

Zápletka klíče je založena na skutečném příběhu. Willardský blázinec pro chronicky duševně nemocné ve státě New York v USA byl otevřen v roce 1869 a poté, co byl zavřen v roce 1995, bylo na půdě nalezeno vice než 400 kufrů. Kufry tam byly ukládány mezi lety 1910 a 1960 a patřily tehdejším pacientům, jež je odevzdávali, když byli do blázince přijímáni. Průměrná délka pobytu pacientů byla třicet let a většina z nich nikdy neodešla.

Při práci na knize jsem strávila mnoho času zkoumáním psychiatrických zařízení ve Spojeném království. V roce 1845 prošel zákon, podle něhož musela hrabství vytvořit blázince pro své „šílence“. Takže začala hromadná stavba 120 blázinců, do nichž se vešlo přes 100 000 lidí.

Kolem roku 1950 umístila některého člena rodiny do blázince jedna ze tří rodin.

Zákon o duševním zdraví z roku 1959 se snažil ustanovit léčbu jako dobrovolnou, nic se ale příliš nezměnilo až do roku 1961, kdy ministr zdravotnictví slíbil uzavření většiny léčeben v zemi, trvalo ale dalších 25 let, než se jeho plán naplnil. Mnoho těchto budov dodnes stojí, ale jsou ponechány napospas vandalům a můžete se v nich procházet stejně jako Sarah v Klíči.

 A co nám řeknete o knize Tajemství?

Jako spisovatelka už na plný úvazek jsem vydala další román, který nese název Tajemství a v němž se děj opět odehrává ve dvou časových rovinách, tentokrát v horkém létě roku 1976 a v současnosti. V roce 1976 se pravidelní hosté v hospodě Taverners připravují na výlet do Blackpoolu. Po strašné autobusové nehodě se vracejí výletníci domů, ale již ne v původním počtu. Ještě o čtyřicet let později jsou následky toho osudového dne v rodinách citelné. Jenže nakonec se ukáže, že zdaleka ne všechno se tenkrát na dálnici odehrálo tak, jak se to jevilo, a někdo z výletníků (nebo možná i víc z nich) skrývá tajemství.

Vaše novinka nese název Poslední slib a zavádí nás nejen do minulosti, jak jsme zvyklí, ale i do slunného Španělska…

Inspirací pro můj poslední román byla rodinná dovolená na kolech v roce 2017. Výlet jsme začali v historickém městečku Segovia, které leží asi hodinu cesty autem od Madridu. Každý den jsme ujeli okolo padesáti kilometrů v těžkém terénu, slunce úmorně pražilo, ale každý den, jsme navštívili městečko nebo vesnici s osobitým šarmem. Největší dojem na mě udělalo středověké město Pedraza, které leží ve výšce 1 073 metrů nad mořem na úpatí hor nedaleko Segovie. Museli jsme z kol sesednout a do strmého kopce je vytlačit, ale když jsme vstoupili do srdce města, měli jsme pocit, že musíme být v nějaké filmové scéně, že taková krása není reálná. To místo mě oslovilo natolik, že jsem se rozhodla ho použít jako jedno z dějišť svého nového románu Poslední slib. To místo má neuvěřitelné kouzlo a doslova nakoplo moji představivost.

Můžete nám Poslední slib lépe představit?

Je rok 1978. Tara a Violet, dcera a její matka, jež otěhotněla, když jí bylo pouhých čtrnáct let, se spolu protloukají životem, jak jen to jde. Violet je kabaretní zpěvačka vystupující po večerech v horších i lepších klubech a sní o tom, že jednou prorazí, stane se hvězdou a dopřeje konečně své milované dceři ten nejlepší možný život. Pak jednou po svém vystoupení potká Larryho Valentinea, který by jí mohl nabídnout to, co hledá – lásku, zázemí, jistotu, život v bohatství. Vše se vyvíjí nadějně, Larry ji pozve na dlouhou dovolenou do Evropy, odkud se Violet chce vrátit jako zasnoubená žena. Jenomže se nevrátí vůbec…

Také Taře je pouhých čtrnáct let, když se jí svět otočí vzhůru nohama. Její matka se nevrátí z dovolené a ona se musí přestěhovat ke své babičce a smířit se s tím, že matku kromě ní nikdo nehledá. Ale kde má začít a jak postupovat, když ani neví, kam vlastně odjela…

Leovi bude pětadvacet, žije na statku svých rodičů ve Španělsku, kde se stará především o koně, a cítí, že je čas, aby se usadil a vzal si za ženu milou, překrásnou dívku ze sousedství. Jenomže pak se krutou hříčkou osudu i jeho život zhroutí a on hledá nový směr, kterým se jeho cesta bude ubírat…

Je rok 2018. Tara je dávno dospělá žena s vlastním synem a má za sebou víc životních kotrmelců než jen to, že jí před čtyřiceti lety zmizela matka. Tahle záhada jí ale ani po těch letech nedá spát. Proč se jí Violet neozvala? Proč ji nikdo nenašel? Pak jednou dostane dopis, který někdo napsal před sedmatřiceti lety a který jí zavede do banky do bezpečnostní schránky, kde nachází starý medailon. Medailon, který dala své matce Violet těsně před tím, než odjela na dovolenou, z níž se nevrátila.

Kdo dopis napsal a co o Violet ví? A dokáže Tara po tolika letech svou milovanou matku najít?

Mohlo by vás zajímat:
Hughesová Kathryn
Více informací o autorovi

Přečtěte si také:

Rozhovor s Kristinou Hlaváčkovovu
Dračí oheň – Proroctví

Rozhovor se spisovatelkou Kristinou Hlaváčkovovu ze stránky vaseliteratura.cz. Milovníci fantasy literatury již možná postřehli jméno Kristiny Hlaváčkové. Je autorkou úspěšné…

Číst více
Koupit na Grada.cz
Rozhovor