Pozdrav z izolace od Zdeňka Svěráka
Hledám nějaké přirovnání, které by vystihlo, jak se cítím. Mám to.
Cítím se jako mlynář, kterému se zastavil mlýn. Celá léta byl uvyklý jeho klapotu, a najednou je ticho. Vody v náhonu je dost, pytlů s pšenicí a žitem jakbysmet, ale mlýn stojí. Stárek, mládek a prášek s rouškami na tvářích volají:
„Virus, pane otče, nějakej virus to zastavil!“
Takhle nějak se cítím, když si každý večer uvědomím, že v divadle nečeká 250 diváků, abychom je rozesmáli, a když se podívám do diáře, který je prázdný jako nikdy. Teď v tom najděte nějaké plusy, když jste navíc v rizikovém věku.
Zkusím to:
- nemám horečku, ani mí blízcí ji nemají
- mám roušku s kapsou na filtr
- z televize se dovídám, jak jsou mí spoluobčané obětaví a solidární
- majitel vietnamského krámku Tung mi přiveze nákup za dveře
- domácí práce dělám s chutí, škoda, že jich není víc
- mám čas na psaní
Ze všeho nejvíc mi však pomáhá těšení. Těším se, až vědci, jako kdysi Čapkův doktor Galén, najdou na tu potvoru lék a zkrotí ji. Těším se na návrat k práci, ke kamarádům. Těším se, jak si budeme vážit obyčejných věcí, které nám jsou teď odepřeny. Těším se jako pan otec, až se mlýnské kolo zase roztočí.
