Logo

Knihy plné emocí

Lucy Clarkeová vypráví o své nové knize Stíny nad zálivem

21.5.2018

Photo (c) James Bowden

Co tě inspirovalo k napsání Stínů nad zálivem?

Měla jsem před sebou obraz dvou žen stojících ruku v ruce na břehu, jak pohledem pročesávají vodu a hledají své malé synky. Když jsem se na ten obraz podívala blíž, poznala jsem podle toho, jak se drží, že jsou nejlepší kamarádky, a uvažovala, co by se stalo, kdyby se na břeh dostal živý jen jeden z chlapců. Co pak? Vydrželo by jejich přátelství? Jak by se změnilo? Od toho jsem se odpíchla.

Co tě vedlo k tomu svůj román umístit do plážových chatek?

Když jsem byla malá, jezdili jsme na léto do plážové chatky, takže to je život, který miluji a velmi dobře znám. Pás pláže, kde stojí naše rodinná chatka, se stal pro fiktivní Longstone Sandbank inspirací. Líbila se mi představa prozkoumat, jak se za tímto idylickým a klidným prostředím může ukrývat něco mnohem temnějšího. Léta jsou tu strašně intenzívní, když žijete na tak stísněném prostoru. Konkrétně – protože většina majitelů má své chatky už mnoho let, jsou tu určité věci z minulosti, které v komunitě přetrvávají.

Stínech nad zálivem je ústředním motivem příběh o až nezdravém přátelství dvou žen. Proč tě tento vztah tak zajímal?

Vždycky mě fascinovala pouta mezi ženami – matkami a dcerami, sestrami, nejlepšími kamarádkami – a zejména jak se tyto vztahy časem proměňují. V tomto románu byly Sára a Isla nejlepšími kamarádkami už od dětství, ale já jsem chtěla zabývat tím, co se stane, když takové pouto doženete až na samou mez.

Jak obvykle píšeš? Máš nějaké své rituály?

S manželem se společně staráme o děti, takže jsme si rozdělili den na poloviny: já píšu od osmi ráno do půl jedné, a potom strávím zbytek dne s našimi dvěma malými dětmi. Protože mám čas na psaní velmi omezený, „snažím“ se maximálně soustředit, takže vypnu telefon, internet a vyčistím si hlavu. Mohu psát kdekoliv, pokud s sebou mám sluchátka a dobrou hudbu, ale nejraději rozhodně píšu v chatce na pláži. Nemám určený nějaký počet slov, která musím za den napsat, zkrátka dělám, co umím. Některé dny jsou velmi plodné a slova ze mě jakoby sama padala. Jiné dny – mnoho a mnoho dní – jsou bojem, kdy se musím přemlouvat, aby se na stránce nějaká slova objevila. Pomáhá čaj. A čokoláda. Nebo mořský vánek.

 Když začínáš román psát, víš už, jak skončí?

Když rozpracovávám nápad na novou knihu, typicky strávím prvních několik týdnů tím, že promýšlím zápletku a dějovou linii a rozvíjím charaktery postav. Takže ano, teoreticky mám určitou vágní představu, jak to dopadne. Skutečnost je však taková, že to nakonec dopadne úplně jinak, než jak jsem si na začátku představovala. Jakmile se do příběhu ponořím a začnu žít a dýchat se svými postavami, mají sklony věci posouvat směrem, o kterém se mi ani nesnilo. Poslední dvě kapitoly Stínů nad zálivem mě napadly až teprve měsíc či dva před dopsáním celé knihy.

Více informací si můžete přečíst (v angličtině) na jejím webu.

Přečtěte si také:

Rozhovor s Kathryn Hughes
Dopis

V článku co o sobě říká Kathryn Hughesová jsme vám slíbili rozhovor s autorkou, a protože u nás v Cosmopolis sliby…

Číst více
Koupit na Grada.cz
Rozhovor